1970 – 1979

Historie OSA

Zavádění normalizační politiky

V prvních letech normalizace má OSA ohromné štěstí na odborné vedení v čele s ředitelem Ivo Jiráskem. Prakticky nikdo ze zaměstnanců není ve straně, a tak je primární zájem stále zaměřen na efektivní řízení organizace a dobro autorů. Tato příznivá situace vydrží až do roku 1972. Po XIV. sjezdu komunistické strany, který v roce 1971 potvrzuje tvrdou linii normalizace, je do funkce ředitele jmenován Oldřich Flosman, hudební skladatel a absolvent AMU, ale také kovaný člen KSČ a nositel řady státních vyznamenání včetně Řádu Práce a titulu národní umělec. Ten má za úkol udělat z OSA organizaci dle normalizačních principů. Jeho působení v čele OSA trvá až do roku 1988.

Kritérium pro výpočet autorských odměn a kontrolní aparát

Do roku 1977 je ze straníků složen v OSA kontrolní výbor, přijímací a vyúčtovací komise a komise pro otázky tvorby. Dohromady jde o přibližně čtyřicetičlenný tým osob bez pracovního poměru k OSA. Právní odpovědnost tedy leží zcela na hlavách zaměstnanců nestraníků. V této době se valné shromáždění členů OSA nekoná, členy výboru a ředitele jmenuje ministr kultury na návrh Svazu českých skladatelů a koncertních umělců a Svazu českých spisovatelů po nezbytném posvěcení ÚV KSČ.

V tomto období se také uplatňuje z dnešního pohledu znepokojivý model pro výpočet autorských odměn. Hlavním kritériem je hodnocení díla, které je postaveno na kulturně-politickém významu autora i jeho díla a počtu veřejného provozování.

Vyúčtování honorářů v té době probíhá jednou ročně a v půlročním mezidobí je vyplácena záloha. Vyúčtování je však z dnešního pohledu značně netransparentní. Přehledně doložené jsou totiž pouze příjmy z prodejů gramodesek a kazet (prodeje je možné ověřit u vydavatele). U veřejného provozování však není jasné, za co a v jaké výši má vlastně autor dostat svůj honorář. Zde je ovšem nutné podotknout, že k nespravedlivému rozdělování autorských odměn v té době dochází „uvnitř OSA“ směrem k autorům, nikoliv ve výběru autorských odměn od uživatelů hudby.

Zvýšení devizového limitu pro Ochranný svaz autorský

V sedmdesátých letech převažují platby ze zahraničí nad platbami z OSA do zahraničí. Vedení organizace se tedy zasazuje o zvýšení devizového limitu pro Ochranný svaz autorský o jeden milion korun, aby mohly být do zahraničí vypláceny adekvátní autorské odměny. Důvod je jasný – pokud nebude Československo posílat peníze do zahraničí, nebude zahraničí posílat peníze do Československa. Požadavek je přijat a předpoklad se ukáže být správným.

OSA v té době vyplácí do zahraničí nejvyšší honoráře mezi socialistickými zeměmi, oproti tomu z honorářů ze zahraničí je strháváno 40 %. Vlastnit valuty je v té době trestným činem, devizy putují do státní kasy a autoři dostávají tzv. bony.

OSA radí Sovětskému svazu v otázce mezinárodního autorského práva

V 1973 přistupuje Sovětský svaz k mezinárodní Všeobecné úmluvě o autorském právu a sovětská autorská organizace VAAP se hlásí do CISAC. Vzhledem k tomu, že OSA byl v minulosti jedním ze zakládajících členů, jedou jeho zástupci do SSSR, aby poskytli informace o mezinárodní spolupráci na poli autorských práv. Tato mise dopadá dobře: nejenže je od té doby spolupráce obou autorských organizací vstřícná, ale nikdo se nepozastavuje nad tím, že VAAP platí do OSA víc, než je tomu naopak. A to není v tehdejší době vůbec obvyklé.

Protipirátská úmluva

Už na začátku sedmdesátých let je prvními státy podepsána tzv. Úmluva o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování, známá jako protipirátská. Zásadní je, že nechává na jednotlivých státech, aby vytvořily prostředky ochrany v rámci práva proti nekalé soutěži, a to prostřednictvím trestních sankcí. Česká republika k této dohodě přistupuje v roce 1985.

Historie hudby

Normalizace a její vliv na československou hudbu

Události roku 1968 výrazně ovlivňují hudbu na další dvě dekády. Vše je řízeno přímo Sovětským svazem. Ten v Československu vyhlašuje povinnou normalizaci, kterou následně tvrdě kontroluje a vymáhá. Mnohé z výrazných osobností odcházejí do emigrace, jiné se musejí stáhnout do ústraní. Rozpuštěn je Svaz skladatelů, později je sice znovu založen, avšak už jen s hrstkou věrných. Začínají se uplatňovat rekvalifikace – individuální přehrávky, kdy musí hudebník hrát před komisí a následně odpovídat na otázky z kulturně-politického rozhledu. Nejdůležitější roli v této době bohužel hrají politické postoje. Smyslem těchto rekvalifikací nebylo posoudit a ocenit kvalitu umělců, ale jednoznačně, tak jako u prověrek straníků a zaměstnanců, tzv. oddělit zrno od plev neboli zlikvidovat nepohodlné.

Modernisté emigrují či tvoří mimo hlavní proud

Toto období ovlivní celou kulturní obec, ale klasickou hudbu obzvlášť. Do emigrace odcházejí významní skladatelé jako Jan Novák, Rudolf Komorous nebo Petr Kotík. V zahraničí ovšem vznikají i skladby reagující na okupaci. Karel Husa, který emigroval do Spojených států už v padesátých letech, tak komponuje Music for Prague 1968. Ta se okamžitě stává jednou z nejhranějších amerických symfonických skladeb vůbec.

O normalizaci ale nemůžeme hovořit pouze jako o době temna. Moderní skladby se stále komponují, jen zůstávají mimo hlavní proud. Výrazná díla tak tvoří například Jan Kapr, Petr Eben, Svatopluk Havelka nebo Ivana Loudová. V Brně působí Miroslav Ištvan, který metodou střihu konfrontuje nejrůznější hudební materiál, jako je renesanční hudba a rock. Působí také na Janáčkově akademii múzických umění, kde i přes normalizaci vyučuje řada moderních skladatelů a teoretiků. Často se tak hovoří o tzv. brněnské skladatelské škole, která vychovává mnoho výrazných osobností (z nejvýznamnějších jmenujme Milana Slavického).

Mezi popem a rockem

V Severní Americe a Evropě jsou sedmdesátá léta v populární hudbě představována dvěma hudebními směry: rockem a popem. Pop sedmdesátých let začíná naplno využívat nově vznikajících studiových vymožeností a ke konci dekády i prvky elektro hudby. Přestože se k němu přidává i funk nebo smooth jazz, sedmdesátá léta se točí hlavně v rytmu diska. Nejznámější popoví interpreti této dekády jsou bezesporu ABBA, Bee Gees, Elton John nebo Jackson 5.

Rock sedmé dekády se stává naplno hudbou, kde v popředí stojí elektrická kytara. Stále vynikají vlivy blues a klasické hudby, ovšem nyní přetavené do hardrockové hutnosti představované anglickými skupinami jako Led Zeppelin, Deep Purple nebo Queen. Paralelně s nimi vznikají „praotcové heavy metalu“ – skupina Black Sabbath. Amerika se chce opět plebejsky bavit ve společnosti glamrockových kapel Kiss nebo Aerosmith, dupat nohou v nemilosrdném rytmu australských AC/DC či poslouchat příběhy o hrdinech dělnické třídy od Bruce Springsteena. Jiskru psychedelic rocku let šedesátých přenáší do tzv. progresivního rocku skupina Pink Floyd. S nimi přicházejí i milionové prodejnosti alb a obří stadiony, kde se podobné rockové kapely stávají masově uctívanou záležitostí. Proti tomuto směru se objevuje nový rockový žánr punk a skupiny jako Ramones, Sex Pistols nebo The Clash se stávají alternativou mladých proti rockovým dinosaurům. Dalším symbolem let sedmdesátých je hudba Davida Bowieho, který dokáže mistrně oscilovat mezi rockem a popem, punkem a středním proudem.

Střední proud a vznik undergroundu

V Československu končí vstupem do sedmdesátých let éra malých divadel a hledání nových talentů. Střídá ji naopak zlatá doba šlágrů. Hlavním rysem normalizačních let je šedivá průměrnost, která dopomáhá vzniku tzv. středního proudu. Ten ve velké míře přebírá a počešťuje zahraniční hity.

I ve středním proudu ale vzniká kvalitní autorská hudba. Mezi nejvýraznější autory té doby patří bezesporu Karel Svoboda, který je spjat především s Karlem Gottem, píše ale hudbu prakticky pro všechny hvězdy té doby.

V Československu je na vrcholu slávy třeba také zpěvák Pavel Bobek, jemuž se v roce 1978 plní zdánlivě nesplnitelný sen. V rezidenci amerického velvyslanectví se setkává s legendárním country zpěvákem Johnnym Cashem, se kterým si i zazpívá na pódiu píseň Will The Circle Be Unbroken. Johnny Cash je hudební láskou Pavla Bobka už od padesátých let, kdy poprvé uslyšel v rádiu jeho hlas a cítil prý „zvláštní mrazení v celém těle“. Nárůst popularity zaznamenává také kapela Katapult, která jednoduchým přímočarým stylem naznačuje pozvolný návrat rockové hudby do oblasti režimem oficiálně uznávané pop music.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vzniká pojem český underground, který je pevně spjat s kapelou The Plastic People of the Universe. Oproti tomu americkému se však jedná o underground v pravém slova smyslu. Ten československý je totiž ilegální a mnoho jeho veřejných vystoupení rozhání policie. Na rozdíl od undergroundu amerického, ve kterém figurují převážně intelektuálové, jsou u nás jeho představitelé složeni z lidí naprosto různorodých profesí – od dělníků po filozofy. Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na konci roku 1976 přichází iniciativa Charty 77, která sjednocuje opozici proti komunistickému režimu. Původní idea českého undergroundu je však naprosto apolitická. Tito muzikanti touží pouze žít nezávisle na tehdejším režimu, což možná režim o to víc dráždí.

Příběh písně

Banjo Band: Jožin z bažin (1977)

„Jožin z bažin
močálem se plíží,
Jožin z bažin
k vesnici se blíží,
Jožin z bažin
už si zuby brousí,
Jožin z bažin
kouše, saje, rdousí.“

Skupina Banjo Band vzniká v roce 1966 a jejím frontmanem je dodnes Ivan Mládek. Jejich písničky se vyznačují humornými texty a používáním řady hudebních nástrojů – od těch klasických po méně obvyklé, jako je banjo, kazoo, valcha nebo guitariano.

Jožin z bažin vychází v roce 1977. Paroduje pohádky, v nichž rytíř přemůže netvora, který sužuje království, za což hrdina dostane princeznu a půl království. Zde je oním netvorem Jožin, lidožrout pochutnávající si na Pražácích. Předseda jednotného zemědělského družstva pak nabízí půl JZD a svou dceru tomu, kdo Jožina přemůže. „Rytíř“ netvora nakonec udolá pomocí práškovacího letadla a prodá ho do zoologické zahrady.

Písničku z alba Nashledanou! milují hlavně (ale nejen) děti dodnes. Před deseti lety se dokonce díky internetu stala fenoménem i v Polsku a vznikla též verze s ruským textem odkazujícím k Vladimiru Putinovi. V dubnu 2018 a srpnu 2019 dokonce Jožina zahrají členové skupiny Metallica během svých pražských koncertů: společně s nimi si píseň zazpívá dvacet tisíc lidí (o rok později v Letňanech dokonce sedmdesát tisíc) – a obliba písničky znovu prudce roste. Je vidět, že Jožin z bažin nezestárnul ani po 40 letech.

Hudební zajímavosti

Klub „27“

Sedmdesátá léta přinášejí řadu ikonických umělců, jejichž hudbu posloucháme dodnes. Jenže životní styl mnoha z nich – „sex, drogy a rokenrol“ – si vybírá svou daň. Časté koncertování, cestování, vyčerpávající a nikdy nekončící zájem fanoušků vytváří na řadu umělců tlak, který pak řeší únikem do světa antidepresiv, alkoholu a drog.

Několika legendám se tento životní styl stává osudným a zabíjí je v pouhých sedmadvaceti letech. Odtud název „klubu“ – 27. Prvním „členem“ je Brian Jones, kytarista The Rolling Stones, který se 3. července 1969 utopí v bazénu. Rok nato se geniální kytarista Jimi Hendrix dusí zvratky po předávkování prášky na spaní. A ani ne tři týdny po něm umírá Janis Joplin, zřejmě na předávkování heroinem. V červenci 1971, přesně na druhé výročí smrti Jonese, odchází na onen svět i Jim Morrison, frontman kapely The Doors. Údajně jde o selhání srdce, ale opravdová příčina jeho smrti dosud není známá, protože nikdy nebyla provedena pitva. Jeho partnerka, Pamela Susan Courson Morrison, se předávkuje heroinem o tři roky později… Také v 27 letech.

Ke smutné partě se ještě v sedmdesátých letech připojuje Peter Ham (frontman kapely Badfinger), Gary Thain (baskytarista Uriah Heep), Helmut Köllen (baskytarista Triumvirat). Ve 27 letech později umírá i Kurt Cobain (1994) a Amy Winehouse (2011). Můžeme jedině doufat, že další mladé talentované hudebníky už si klub 27 nevezme.

Tyto skutečnosti mnohé umělce přimějí přehodnotit svůj životní styl a zvláště přelom osmdesátých a devadesátých let se nese v protidrogovém duchu. Nejznámějším z napravených umělců je bezesporu Lou Reed, který v šedesátých a sedmdesátých letech vede velmi nevázaný život. Říká se, že v nejhorším období spotřebuje až 14 gramů heroinu denně a jeho nejznámější píseň, Perfect Day, je přímo o užívání opiátů. V osmdesátých letech se ale probouzí, postupně se s drogami loučí a naopak začíná s protidrogovou osvětou.

I díky smutným událostem, jako je smrt Amy Winehouse v roce 2011, je nicméně jasné, že nevázaný životní styl je mnohým muzikantům stále vlastní. Doufejme však, že už nenastane další dekáda, ve které by byla úmrtí mladých muzikantů tak rozšířená jako v sedmdesátých letech.