1920 – 1939

Historie OSA

Jak vznikla ochrana autorských práv aneb Od filozofů po právní úpravy

Problematická ochrana autorských práv a duševního vlastnictví v 19. století donutila přední filozofy i státníky přemýšlet o účinném opatření proti krádežím autorských děl.

Z dnešního pohledu, kdy je ochrana autorů přirozenou součástí tvůrčího procesu, se opatření pro ochranu autorských práv mnohdy zdají přehnaná. Realita 19. století, doby vzniku prvních řešení, byla ale zcela odlišná a pro autory velmi nepříjemná. Existovala síť špionů, kteří skladatele odposlouchávali při práci, a nebylo výjimkou, že okradený autor slyšel své dílo u konkurence dřív, než jej sám stihl představit veřejnosti. Vymyslet systém na ochranu tvůrčí činnosti bylo nevyhnutelné.

Filozofické teorie základem ochrany autorských práv

Problematika autorského práva a duševního vlastnictví rezonuje v současnosti celou společností. Na počátku 19. století vznikají nové filozofické teorie, z nichž nejvýznamněji ovlivnil současnou podobu autorského práva Immanuel Kant. Zabývali se jím ale i další filozofové jako Arthur Schopenhauer nebo G. W. F. Hegel. Na konci 19. století pak Otto Gierke artikuluje autorské právo jako nepřevoditelné, přičemž dovoluje postoupit pouze právo dílo užít. Tato teorie se později ukázala být nosnou pro veškerou budoucí autorskoprávní ochranu.

Vizionářská Francie

V evropské legislativě se první náznak řešení autorského práva objevuje roku 1791 ve Francii, která v dekretu Ústavodárného shromáždění zavádí ochranu autorských práv dramatických a hudebních děl. Od roku 1793 již další vyhláška Francouzského národního shromáždění definuje autorské právo jako nepřevoditelné, které náleží autoru po celý život a jeho dědicům ještě pět let po jeho smrti. To znamená, že na svá díla má autor takzvaný přirozený monopol a jen on – nebo jeho dědic – může rozhodovat o způsobu užití díla.

Na organizaci, která se o dodržování hudebních autorských práv postará, si však Francouzi musí počkat ještě dalších 60 let. Přesněji do roku 1851, kdy vzniká první svaz svého druhu na světě – SACEM.

Z Francie se autorské právo šíří Evropou. První autorskoprávní normu na našem území zavádí císařský patent číslo 992 z roku 1846, který v rámci Rakouska-Uherska stanovuje zásady ochrany uměleckých děl proti neoprávněnému mechanickému rozmnožování. Roku 1859 je pak rozšířen i na ochranu práva provozovacího.

První mezinárodní dohoda

Ochrana autorských práv se od roku 1886 řeší i mezinárodně – prostřednictvím dohody jménem Bernská úmluva. Několik států se zavazuje poskytovat ochranu autorských práv nejen svým obyvatelům, ale i všem příslušníkům ostatních států do Bernské úmluvy zapojených. Zavádí dvě základní pravidla spolupráce v ochraně děl, podle nichž fungují mezinárodní dohody dodnes. Autorskoprávní vztahy se vždy řídí právem státu, pro který je ochrana uplatňována, stejně jako vzniká povinnost jednat s příslušníky ostatních smluvních států jako se svými vlastními občany.

První ustavující schůze OSA se koná 9. října 1919 a zakladateli jsou Karel Hašler, Rudolf Piskáček, Arnošt Hermann, Josef Šváb, František Šmíd, Eduard Joudal, Emil Štolc, Otakar Hanuš a Karel Barvitius. Jedním z prvních ředitelů byl syn skladatele Antonína Dvořáka a na budovu OSA v pražské Bubenči, kde doposud sídlí, se v letech 1928–31 složili samotní autoři tím, že se zřekli autorských odměn, které jim náležely.

Obtížná i obdivuhodná první léta Ochranného svazu autorského

Založení Ochranného sdružení spisovatelů, skladatelů a nakladatelů hudebních děl, jak v prvních dekádách zněl název Ochranného svazu autorského, je pro českou uměleckou obec významným milníkem. Jedná se totiž o vůbec první organizaci, která začala s kolektivní správou autorských práv na českém a slovenském území.

Právní dualita první republiky

Legislativně ovšem vzniká při založení Československa nepříjemná dualita, která ovlivňuje i fungování OSA. Pro České země totiž v té době platí rakouská právní úprava, zatímco pro Slovensko a Podkarpatskou Rus právní úprava uherská. Československou ratifikací Bernské úmluvy v roce 1921 startují jednání o společné úpravě autorského práva, která vyvrcholí 24. listopadu 1926 přijetím zákona o právu autorském. Jedná se o zákon velmi zdařilý a uznávaný i v zahraničí, přičemž OSA má na jeho vzniku významný podíl. Zajímavé je, že unifikace autorského zákona probíhá dřív než sjednocení občanského práva.

Progresivní autoři populární hudby

První volání po českém ochránci práv autorů zaznívá roce 1908 v časopise Hudební revue. V té době jsou někteří autoři zastupováni vídeňskou AKM nebo berlínskou STAGMA, ale řada skladatelů – mezi nimi i takový Bedřich Smetana – není zastupována nikým. Do této skupiny lze také zařadit všechny autory populární hudby. Pochybnosti o smyslu založení Ochranného svazu autorského mají na počátku především skladatelé a nakladatelé, jejichž obavou je, že výše počátečních nákladů ohrozí výplatu honorářů. Na druhou stranu tuto myšlenku zcela otevřeně podporují autoři populární hudby, kteří doslova a do písmene nemají co ztratit. To je také hlavní důvod, proč získávají při zakládání OSA v roce 1919 absolutní převahu.

Založení Ochranného svazu autorského ovšem provází řada zádrhelů. Nejenže až do roku 1923 není možné vyplácet autorské odměny, protože není z čeho, ale v prvních letech také funkcionáři OSA čelí nařčením a soudním žalobám z vydírání či podvodu, protože podstata ochrany autorských práv je pro veřejnost těžko pochopitelná. Velký úspěch představuje první smlouva s Československým rozhlasem, která je jakýmsi veřejným uznáním existence OSA a potvrzením práva na praktické uplatnění autorskoprávních nároků.

OSA na světové úrovni

V prvních letech existence organizace věnují zástupci OSA velké úsilí mezinárodní spolupráci. Hned v roce 1924 je uzavřeno deset smluv s významnými sesterskými organizacemi, o rok později dokonce OSA pořádá v Praze mezinárodní poradu ochranných svazů. Roku 1926 je svaz jedním ze zakládajících členů světové konfederace ochranných autorských společností CISAC (International Confederation of Societies of Authors and Composers) a o tři léta později spoluzakládá BIEM, což je mezinárodní organizace pro ochranu práv k mechanickým záznamům děl.

Dodnes platné zásady

V každém případě můžeme jen obdivovat průkopnictví zakladatelů organizace a jejích prvních členů. Hned v počátku totiž formulují tři zásady, na jejichž základě funguje OSA dodnes. První z nich je družstevní uspořádání, díky čemuž zůstávají finanční záležitosti umělců v jejich rukou a umělci sami rozhodují o svých autorských právech. Dále je už v této době ustanoveno, že se nakladatelé podílejí na fungování OSA i na autorských právech jen jednou čtvrtinou. Tato druhá zásada se z dnešního pohledu nezdá jako příliš progresivní, ale v době, o níž se bavíme, vlastní nakladatelé veškerá práva, a OSA je tak organizací, jež ukazuje směr i dalším ochranným svazům ve světě. Třetí a nejdůležitější zásada je ovšem její nevýdělečnost: už od samého vzniku patří veškeré finanční prostředky po odečtení režijního zatížení autorům – a tak je tomu dodnes.

Historie hudby

Zlatá léta české klasiky i zrození populární hudby

Nejen hudba, ale i veškeré umělecké tendence 20. století jsou nepřebernou sérií -ismů, ve kterých je složité se orientovat. Některé umělecké směry spolu souvisejí, jiné spolu vedou dialog a další jsou přesným opakem druhého. Po první světové válce jsou doba i hudba zvlášť rozbouřené – stejně jako svět sám. Snaží se najít nový směr, cíl i novou sílu.

Převládající hudební styly po 1. světové válce

V klasické hudbě pomalu odeznívá impresionismus a svou prudkost a vášeň naplno rozeznívá expresionismus. Někteří umělci se chtějí pomocí neoklasicismu vrátit k jasným formám, jiní se neoprimitivismem přiklánějí k hrubé, až animální energii. Při snaze o orientaci v modernismu a avantgardě se nám mnohdy hranice jednotlivých směrů slévají. Veškerou uměleckou snahu ale spojuje nacionalismus, který díky nově vzniklým státům dme nejednu hruď pýchou i dojetím.

Světově proslulá česká klasika

V českých zemích tak žáci Dvořáka a Smetany syntetizují národní a lidovou hudbu se všemi světovými hudebními vlivy. Po první světové válce je již zcela zřejmý světový věhlas Leoše Janáčka, který se tak řadí k Bélu Bartókovi a Igoru Stravinskému coby čelný představitel evropské hudební scény. Janáček ale není jediným excelentním českým skladatelem vážné hudby dvacátých let 20. století. Ve stejném období si vydobyl Bohuslav Martinů slávu v tuzemsku a pomalu, ale jistě si buduje jméno i ve Francii, kam odjel roku 1923. Avšak i další skladatelé jako Zdeněk Fibich, Josef Suk nebo Vítězslav Novák jsou posluchačsky oblíbení mistři svého oboru.

První jazz u nás

Pro světový věhlas českých autorů klasické hudby ale nesmíme zapomenout na autory hudby populární. V současnosti by se mohlo zdát, že byla 20. léta obdobím jazzu, ale není to tak úplně pravda. Jazz byl i v Americe ve 20. letech teprve na vzestupu – a České země byly v tomto ohledu minimálně o pět let pozadu. Na našem území jsou po první světové válce nejoblíbenější vojenské pochody a lidová hudba. Používají se zejména žesťové nástroje a perkuse. Zde můžeme tušit začátky moderní české dechové hudby, zkráceně dechovky.

Pro posluchače jazzu vznikají jazzové kluby a revue, které ale prozatím nejsou masovou záležitostí. Obecnější obliba jazzu přichází až ve druhé polovině 20. let, už v roce 1924 se však objevují první jazzové skladby v Československém rozhlase, a to v pravidelných živých vystoupeních zpěváků, jako byl Karel Hašler nebo Rudolf Antonín Dvorský. Na konci desetiletí pak vznikají první moderní synkopické orchestry, které dovedou konkurovat i americké produkci.

Zprostředkovatelem hudby se v tomto období definitivně stává gramofonová deska. Lepší materiální podmínky Čechoslovákům umožňují masovější nákup desek a gramofonů. Rychle se rozšiřují i rozhlasové přístroje, neboť od začátku rozhlasového vysílání u nás je hudba jeho významnou součástí.

Trampské hnutí formuje českou hudbu

Důležitá jsou také hnutí trampů, skautů a Sokola, která výrazně ovlivňují hudbu především do třicátých let. Do písní vnášejí nejen očekávaná témata, jako je romantická láska, slunce, květiny, ale například i sport. Vzniká tak u nás ojedinělá podoba české country hudby, která má svá specifika a americké country se moc nepodobá. Zajímavé je, že obliba trampských písniček je vlastní čistě Česku, na Slovensku se podobné trendy nevyskytují.

Většina zpěváků populární hudby se rekrutuje z operních a operetních scén, a to především proto, že povolání zpěvák ve 20. letech neexistuje. Zpěvák je až do nástupu rokenrolu pouze vokalistou a doplňkem kapely. Až na největší hvězdy to platí po celém světě.

Cenzura v demokratickém státě

V populární hudbě bychom velmi těžko hledali politickou kritiku. První republika je sice demokratickým státem, ale cenzura patří mezi běžné součásti života, a tak tu pro politickou satiru není příliš velké místo. Jediný zpěvák, kterého si nedovolila politická garnitura omezovat, je Karel Hašler, a to nejen pro jeho mimořádnou oblíbenost, ale také díky jeho podnikatelskému statusu jakéhosi „hudebního magnáta“. Významnou složkou tehdejší zábavy se satirickým prvkem v písničkách jsou i kabarety, například Červená sedma.

Příběh písně

Škoda lásky – po celém světě a stokrát jinak (1927)

„Škoda lásky, kterou jsem tobě dala.
Škoda slzí, které jsem vyplakala.“

Nejznámější českou písničkou všech dob je bezesporu Škoda lásky od Jaromíra Vejvody. Její melodii napsal český skladatel už v roce 1927 – a od té doby se rozšířila pod různými názvy do celého světa. Přestože je to nejhranější česká skladba na světě, její autor se ohromného bohatství nedočkal.

Jaromír Vejvoda se narodil do muzikantské rodiny. Všichni Vejvodovi jsou kapelníci, ale nikdo z nich nekomponuje. Až v momentě, kdy kapelníkovi Jaromíru Vejvodovi chybí pár písniček, zkouší nějaké napsat sám. Jednou z prvních je právě slavná Škoda lásky, kterou tehdy ještě bez textu hraje se svou muzikou na posvícení v Modřanech. Tam se dočká takového úspěchu, že jí v prvních letech nikdo neřekne jinak než Modřanská polka. A tak se zrodil Jaromír Vejvoda, skladatel.

O pár let později k ní Václav Zeman přidává slova – a od té doby si písnička žije vlastním životem. Nejprve se dostává do Německa – pod názvem Rosamunde – a později uchvátí celou Evropu. Ani hranice kontinentu ji však nezastaví. Pod názvem Roll Out the Barrels zlidoví dokonce v Americe. Stává se nejoblíbenější písničkou generála Eisenhowera, který tvrdí, že pomohla americkým vojákům vyhrát druhou světovou válku. S písničkou Jaromíra Vejvody na rtech – tentokrát se slovy Here Comes the Navy – se totiž vylodilo americké námořnictvo v Normandii.

Jaromír Vejvoda žil po celou tu dobu skromný život. Přestože se jeho melodie rozšířila do celého světa, přeprodávání autorských práv k písni spolu s chaosem při rozdělení světa na Východ a Západ v roce 1948 zmařilo jakýkoliv jeho nárok na autorské odměny. Největší radost měl ale z toho, že se jeho písničky hrají, a těžkou hlavu si ze ztracených autorských odměn nedělal.

Nápěv písně Škoda lásky je ohromně libozvučný a celému světu připadá jako písnička z dětství. Skoro každý je tak přesvědčený o tom, že jde o lidovku. Jeden londýnský řidič autobusu se dokonce při návštěvě Československa v roce 1964 hádá tak vehementně, až uzavírá zajímavou sázku: pokud ho kdokoliv přesvědčí, že se nejedná o anglickou lidovou píseň, přijede zpět pravým doubledeckerem. A to se nakonec opravdu stane. Vsadí se totiž se samotným Vejvodou.

Hudební zajímavosti

Převratné vynálezy, bez kterých by hudební průmysl nebyl takový, jak ho známe dnes

Hudební průmysl roste a padá se skladateli, autory a producenty hudby. Jeho vliv by ale nebyl tak velký, nebýt přístrojů a vynálezů, které dokážou přinést hudbu do každé domácnosti, ke každému z nás.

V první dekádě existence OSA probíhá ohromná změna ve vnímání hudby. První rozhlasový přenos z Metropolitní opery v New Yorku se uskutečnil v roce 1910 – a od té doby se rádia pomalu rozšiřují do domácností. V roce 1920 začíná v Americe rozhlas vysílat pravidelně a do deseti let si tam rozhlasový přijímač kupuje neuvěřitelných 13 milionů lidí. V roce 1923 pak začíná pravidelné vysílání Českého rozhlasu, které je druhým pravidelným vysíláním v Evropě, hned po britském BBC.

Ohromný pokrok představuje též rozšíření výroby gramofonových desek, které na počátku dvacátých let zcela vytlačují zastaralé fonoválce. První desky s českými orchestry vznikají v roce 1921 a o rok později už i s česky zpívanými písničkami. Jeden z prvních českých zpěváků na gramodeskách není samozřejmě nikdo jiný než Karel Hašler. Ve dvacátých letech podpoří ohromný rozmach gramofonového průmyslu vynález elektrického mikrofonu a elektrického záznamu hudby. Pro rozhlas je ale i tak ještě několik dalších let jednodušší vysílat živě než z gramofonových desek.

V roce 1926 je vůbec poprvé použit záznam zvuku na magnetický pásek. Na masové užití tohoto vynálezu si budou muset posluchači ještě nějaký ten pátek počkat, ale už v té době posunuje možnosti v záznamu zvuku zase o kousek dál. V roce 1927 k tomu přichází první zvukový film, který dává hudebnímu průmyslu směr na mnoho let dopředu. Filmová hudba se tak od třicátých let stává jedním z nejposlouchanějších hudebních odvětví.

zpět