1800 – 1919

Autorské právo 200 let s námi

Zatímco vědomí hodnoty umělecké tvorby a uvažování o ochraně autorů je starší dvou tisíců let, moderní autorskoprávní zákonodárství je desetkrát mladším výsledkem hnutí za práva člověka. Chceme se dnes o tento odkaz osvícenství připravit?

Již v antice mnozí chápali, že co bylo básníkem napsáno, patří jemu a je nemravné vydávat cizí dílo za své – Martialis například vyplísnil jakéhosi plagiátora Fidentina ve svých Epigramech. Nicméně životní poměry té doby nevyžadovaly žádnou právní regulaci. Prakticky vzato se totiž čas potřebný na manuální přepsání díla blížil času potřebnému k jeho napsání, a proto získával neoprávněný distributor jen malou soutěžní výhodu.

To se radikálně změnilo s vynálezem knihtisku v 15. století, který umožnil nejenom neomezenou mechanickou reprodukovatelnost vysázeného díla, ale také lavinovité šíření myšlenek (ne vždy příznivých pro ty mocné – knihtisk mimo jiné stojí za úspěchem reformace). Panovníci proto podřizovali knihtisk přísnému dohledu a cenzuře. Tiskaři pak často získávali na určitý čas výlučná privilegia k tisku, jejichž účelem bylo nejenom zjednodušit vrchnostenský dohled, ale také zajistit tiskaři ekonomickou návratnost vysokých vstupních nákladů (bylo pravidlem, že titul vydaný jedním tiskařem již nemohl vydat druhý). Právě tato privilegia tvoří základ autorského práva v angloamerickém prostředí. Anglický Statut královny Anny z roku 1710 z nich systémově vychází, ale nahrazuje cenzurní systém tiskařských privilegií výlučnými převoditelnými majetkovými právy autorů. Jeho dlouhý název prozrazuje novou dobu: Zákon k pozdvižení učenosti skrze svěření práv ke kopiím knih autorům a nabyvatelům takových kopií na dobu stanovenou zákonem.

Osvícenství, které se hlásilo ke slovu, zde mělo velmi pragmatickou, utilitární podobu. Ta se projevila a dodnes projevuje v anglickém či americkém autorském právu, které je vnímáno primárně jako nástroj odstranění selhání trhu v obchodu s nehmotnými statky. Pokud by se totiž na trhu střetli dva nakladatelé, z nichž jeden zaplatí pořízení díla, zatímco druhý pořídí kopii z vydané knihy, nebude ten první schopen cenově soupeřit se svým konkurentem, tedy nebude mít důvod investovat do nových děl, leda by měl zaručenu výhradnost.

Naopak na evropské pevnině se autorské právo zrodilo z jiných zdrojů. Francouzští osvícenci a němečtí klasičtí filozofové, zejména Kant, viděli v autorském právu projev přirozeného a – odpusťte to slovo – mravního nároku tvůrce na své vlastní dílo. V něm spatřovali odraz jeho vlastní osobnosti a dítě jeho duše. Tvůrce má mít podle nich jediný právo kontrolovat osud svého výtvoru a rozhodovat o něm. Proto také zahrnovalo německé a francouzské autorské právo (a po jejich vzoru rovněž právo rakouské a české) silné osobnostní prvky. Autor tedy disponuje nejenom právem zřídit jinému oprávnění k užití díla, ale též právem na to, aby dílo bylo uváděno s jeho jménem, aby nebylo upravováno apod.

To vše bylo na kontinentu možné díky myšlenkám Velké francouzské revoluce – první autorskoprávní předpisy byly přijaty ve Francii v letech 1791 a 1793, v Prusku v roce 1794, u nás následně v roce 1811 v rámci Všeobecného zákoníku občanského. Ačkoli dnes slyšíme z úst těch, kteří o autorském právu málo ví, že je překážkou svobodného projevu a šíření informací, pravý opak je pravdou. Autorské právo bylo totiž od počátku součástí hnutí za práva člověka a svobodu myšlení a projevu. Místo toho, aby byl autor závislý od státu, církve či mecenáše, bylo propříště uznáno jeho právo živit se vlastní tvorbou na volném trhu. Tím pak mělo být dle osvícenců nejlépe zajištěno, aby autoři byli motivováni psát co nejvíce původních děl, a tedy šířit informace a vzdělanost. A dodejme, že na podobných principech tehdy vznikalo i patentové právo na vynálezy. Zdá se, že přes dvě stě let evropského civilizačního vzestupu jim dalo za pravdu – jistě se neudál navzdory právům duševního vlastnictví, ale též díky jim.

Rudolf Leška
Autor je advokát